Krize středního věku na spadnutí
Uprostřed noci Karla vzbudil dětský pláč. Bolela ho úporně hlava od toho, jak se vrátil po půlnoci napitý. Kájínkův křik nepřestával a zněl tak, jako kdyby někdo pustil cirkulárku. Když se podíval na mobil, zjistil, že je půl třetí ráno, jak se říká hodina mezi psem a vlkem. Marta se vedle něj chvíli převracela a pak, když nářek nepřestával, zašeptala: "Máš službu, dej mu flašku mlíka z lednice…"
Karel vstal a proklínal všechna miminka světa. Věděl, že kromě toho, že ho musí nakrmit, musí ho i přebalit. Vzal kojeneckou láhev a nacpal ji do Kájínkovi pusy, aby ho umlčel. Ten strašný křik okamžitě ustal. Zbyla jen tichá noc a bolest v hlavě. Karel měl pocit, že má místo hlavy střep. Jako kdyby mu na ní spadl metrákový panel. "Nikdy nevíš, co tě čeká!" vytanul mu na mysli jakýsi verš.
A přitom si svůj nový život užíval. Cítil, že má úplně jinou vážnost, když si pořídil dítě. Stal se zaslouženým otcem. Zařadil se mezi lidi, kteří mají právo na úctu druhých. Udělal něco pro svou společnost. Nebyl už parazit, co se veze na práci starších. Zasloužil se o další generaci. Až bude Kájínek velký, bude je všechny živit…
"Tak co, táto?" zeptala se ho náměstkyně, "jak vám roste bejby, doufám, že v noci taky vstáváš!“
„Nastavuju prsty a dělám, že mám prsa!“
Všichni si ho dobírali, ale cítil, že má respekt, že už není ten, kdo se motal neustále v kruhu. Vypadalo to, že nakonec bude vedoucí, protože se nikdo další nepřihlásil a on stoupal v ceně.
Dostal od nich jako dárek dupačky s velkým znakem města. Bylo jasné, že to budou muset jít někdy zapít. V práci se už nebavil o ničem jiném, než o tom, jak malý roste, jaký je pašák, dokonce ho musel vyfotit a jeho fotka visela na nástěnce.
„Ten je krásnej!“ řekla jedna mladá kolegyně.
„No, je po mně, ne?“
Stačilo, aby si pořídil dítě, a Karel byl v kurzu. Celý život se snažil, dělal na tom, aby ho lidi přijali. Aby byl jedním z nich. Chtěl mít image, hezký zevnějšek, chodil cvičit, nosil stylové brýle. Kde jsou ty časy, kdy trávil celé hodiny u zrcadla, holil se, česal se, geloval se. Dnes mu stačilo, aby vypadal unaveně, a všichni ho plácali po ramenou. Každý přece ví, že mít dítě je veliká oběť.
Pryč byla jeho úzkost a pocit odstrčenosti. Už se nemusel stranit, bát se, jak na druhé působí. Už nebyl ten béčkový hrdina, za kterého se považoval, protože na víc neměl. Nepotřeboval si vysnívat kamarády, protože lidi ho brali už mezi sebe. Nepotřeboval už ani Pavla ani Havla. Byl jen sám za sebe, vážený muž, ctihodný otec rodiny. Stačilo si jednou nedat pozor, aby se vyhoupl na společenském žebříčku.
„Kájo, kdy půjdeme do solárka?“ zeptal se nesměle Míra, jeho homosexuální kolega.
„Promiň, Míro, to víš, děcko.“
Pozval půlku magistrátu na oslavu. Sešli se v jedné radniční restauraci a on měl ke všem proslov, o stavebním úřadu i o sobě. Řekl jim, že jim moc děkuje za dary a že jim platí večeři a první pití. „Musím šetřit,“ zasmál se, „mám doma malýho žrouta!“
Dostalo se mu potlesku na otevřené scéně. Pak začala volná zábava, ve V.I.P. salónku i na baru. Každý mu řekl nějakou radu do života. Po půlnoci ho z toho už brněla hlava. „Tak vy jste do toho práskl?“ pokýval primátor, který se taky stavil. „Vítej v klubu, ty kluku ušatá...“
„Já si toho moc vážím, pane primátore!“
Nakonec se dotrmácel domů a teď, místo toho, aby spal, jako všichni ti, co ho tak oslavovali, tady krmí miminko. Kájík si odříhnul, vyplivl prázdnou flašku a usnul. Vypadal naprosto spokojeně. Karel ho položil do postýlky a vyšel ven na balkón, kde měl cigarety. Nikdy ještě nekouřil, ale od té doby, co měl takové stresy, sem občas chodil. Byl tady klid a chvíle na to, aby si uvědomil, jak žije. Zapálil si a vyfoukl kouř do noci. Je mi čtyřicet, pomyslel si, a nic jiného, než tohle, už nebude...
Na balkónu si povšiml nějaké podivné postavy. Seděla na zábradlí tak, že nohy měla zaklesnuté mezi šprušle, aby nespadla. Vypadala jako nějaké smutné strašidlo. Byla menší, bledá a prošedivělá. Trochu jako bílá paní, ale neměla na sobě žádné šaty. Víceméně byla nahá, měla hezké štíhlé nohy, velký zadek a na sobě jen bílé tričko. Vypadala utrápeně. Na tričku měla takový ten zábavný nápis, jaká se na trička tisknou. Bylo na něm: „I Am Your Midlife Crisis!“
„Dej bacha,“ řekl jí Karel, „ať nespadneš...“
77. kapitola z románu Pseudochlap
KONEC PRVNÍHO DÍLU