Husákovi sirotci

Jsme děti prezidenta, který nás neměl nikdy rád. Narodily jsme se v 70 letech 20. století a byly jsme vychováváni za prezidentovy normalizace. Byly jsme důležití jako budoucí naděje pro socialismus, ale ne jako jedinci. Vyrůstaly jsme na pionýrských táborech, ve frontách, prvomájových průvodech a mezi pracujícím lidem. Hrály jsme si na partyzány, ale přály si být spíš jako američtí kovbojové. Naše dětství přerušila revoluce, která odstranila železnou oponu. Všechno to, o čem jsme dřív snily, bylo pak trochu jinak. Za dob normalizace totiž nebylo nic úplně normální a my nebyly na normalitu připraveni. Na to, že se budeme muset snažit. Že budeme muset v práci pracovat. Že čím budeme starší, tím menší jistoty budeme mít.

Jsme děti, které se nic pořádného nenaučily. Učily jsme se množiny, ale ne kupecké počty, učily se ruský jazyk, ale ne angličtinu. Uměly jsme si zavázat pionýrský šátek, tancovat disco, sbírat zmetkové výlisky "céčka", hrát karty o desetníky, studovat marximus. Kde bychom byly, kdyby nepřišla revoluce?! Měly bychom právo na práci, novomanželské půjčky a volná odpoledne. Bydlely bychom u rodičů nebo po letech dostaly dekrety na byty. Nemusely bychom se starat sami o sebe, hospodařit, konkurovat si, investovat do dluhopisů. Neznaly bychom slova jako je hypotéka, nezaměstnanost nebo bankrot.

Jsme děti, které už dávno nejsou děti. Náš neslavný tatíček Husák zemřel, ale naše dospělost je stále dost neslavná. Zatěžují nás dluhy při přechodu od zaostalých včerejšků do lepších zítřků. Chtěly bychom být mocní jako lvi, ale neseme náklady minulosti jako strhaní velbloudi. Jednu nohu vláčíme po vyprahlé poušti a druhou míříme do vysněné oázy. Pod pískem leží miny, zlozvyky, které jsou zátěží naší výchovy. Sentiment, strach i nejistota. Mohou explodovat a zraňovat naše děti, které neseme mezi hrby s vodou. Dojde naše karavana do oázy blahobytu? A není ta vysněná oáza jen fata morgana?