Blouznivý Keynes
Vyspělé státy na Západě jsou v současnosti zadlužené až po uši a je na místě si položit otázku, jak se to tak přihodilo? Kde se vlastně stala chyba, soudruzi? Mohli za to převážně levicoví politici, kteří se tak sžili s představou, že levné úvěry a nové peníze zachrání jejich mandáty, navíc když jim to v poválečném vyhladovělém světě vycházelo? Nebo za to může sám autor ekonomické „Obecné teorie“, který hledal recept na Velkou hospodářskou krizi, a jak už to bývá u mnohých myslitelů, začal svou teorii považovat za tak geniální, že jistě spasí lidstvo na věčné časy?
Pravda je jako vždy někde mezi, ale to, že Keynesova teorie kulhá, se vědělo už za ropné krize a ekonomičtí vědci nad tím dále bádají. Druhá věc je ta, jak se teorie chopili v praxi politici. Je snad bohužel zákonitost, že epigoni předčí svého mistra v tom nejhorším, co učil, zatímco to nejlepší zanedbají. Už jen naše přirozenost nám říká, že když se máme dobře, měli bychom šetřit na horší časy. To se téměř nedělo, vážení přátelé! Státy, přestože bohatly, hospodařily s deficitem! Je to stejně tak hloupé, jako když si našinec vezme spotřební úvěr v době, kdy má plné konto.
Ale zodpovědnost za veřejné peníze nikoho příliš netrápí. Proč by vlastně měla, když máme všichni tak trochu máslo na hlavě? Politici nás zkorumpovali tím, že rozdělovali více peněz, než kolik si stát mohl dovolit. Nějak jsme si nepřipouštěli, že i veřejné dluhy musíme někdy splatit. Třeba i státním bankrotem. Věřit, že nám dluhy někdo odpustí, je stejný omyl, jako věřit, že inflace je lepší než deflace. A tak už nám zbývá jen slabá, byť zřejmě nezbytná, pojistka proti všem dalším blouznivcům. A to je zákon o vyrovnaném státním rozpočtu.